Bosna – krajina, která vám otočí hlavu k obzoru
A i když máme rádi dobré zázemí, měkkou postel a kávu, která se nepovede jen výjimečně, pořád nás to volá tam, kde se krajina táhne daleko. Tam, kde se věci nedějí „pro výkon“, ale prostě proto že jsou.
Loni jsem projela Bosnou a Hercegovinou kus cesty, který jsme se rozhodli zařadit do letošního programu jako první část cestování západním Balkánem. Vede od vody k vodě, od lesa ke kameni, od šumění řek až k horským planinám. A někde mezi tím se člověk přistihne, že se usmívá jen proto, že je kde je.
termín: 13.6. 2026 – 28.6. 2026 >>Objednat<<
Una: Les, voda, klid
Na severozápadě, tam kde se krajina začne tvářit „ještě evropsky“ a pak vám to nenápadně připomene Balkán, leží Národní park Una – místo, které chrání řeku Unu a její přítoky a kde je voda hlavní vypravěč. Když se člověk postaví u kaskád Štrbački buk, pochopí, proč se sem jezdí: proud vody, kapky ve vzduchu a ten zvláštní pocit, že hlava na chvíli ztichne sama.
A pak je tu Martin Brod – místo v „objetí“ dvou řek, kde se voda nerozhodne pro jednu kaskádu, ale rovnou pro celý komplex vodopádů.
Planiny u Glamoče: prostor, který učí dýchat pomaleji
Po Uně se krajina otevře. U Glamoče je to najednou o prostoru – o širokých polích, krasu a horizontu, který se neptá, jestli máte čas. Velká rovina Polje má zhruba 129 km² a kolem ní se zvedají horské hřbety a krasové plošiny. Je to ten typ místa, kde člověk ztlumí rádio a zjistí, že mu to vlastně vůbec nechybí.
Vitorog: vyjet jen kvůli rozhledu a nelitovat
A protože někdy stačí jediný důvod — „chceme vidět daleko“ — vyjedeme i na Vitorog. Hora nad Glamočem, dinárská, tvrdá a krásná, s výškou okolo 1907 metrů. Nahoře se vám krajina rozloží pod nohy jako mapa bez legendy. A vy si tu legendu dopíšete sami: tady jsme jeli, tady pojedeme a támhle si dáme kafe.
Hercegovina a Mostar: Neretva, kámen a světlo
Čím víc na jih, tím ostřejší světlo. A do toho přijde Neretva — zelená osa kraje, která vás nutí zpomalit, i když spěcháte. Tady se drsnost kamene potkává s něhou vody a dohromady to dává zvláštní, hřejivý kontrast.
Hercegovina je v tomhle výjimečná: působí drsně, ale zároveň je v ní něco jemného. Možná to dělají ty přechody – z hor do údolí, z kamene do zeleně, z prudkých zatáček do klidných průhledů.
Mostar je město, které zná každý, ale stejně umí překvapit. Stari Most není jen „památka“ — je to symbol, kolem kterého se pořád něco děje. Celá oblast Starého mostu ve Starém městě je navíc na seznamu UNESCO. Večer se Mostar zjemní. Kameny jsou hladké od kroků, řeka se leskne, a člověk má chuť sedět na schodech a jen koukat.
Blagaj
Jestli má Bosna místa, která učí ztišit hlas, pak je to Blagaj. U pramene řeky Buny stojí Tekija – dervišský klášter, přitisknutý ke skále tak přirozeně, že působí jako součást krajiny.
Bjelašnica, divocí koně a cesta do Lukomiru
Cesta k Lukomiru je sama o sobě zážitek. Přes Bjelašnici se jede krajinou, která je chvíli hebká a chvíli drsná — a občas vám do toho vstoupí něco, co vypadá jako sen: divocí koně na planinách. Místní výlety i popisy cesty k Lukomiru je zmiňují jako jedno z těch „neplánovaných“ překvapení.
A pak přijde Lukomir. Nejvýše položená obec v Bosně a Hercegovině, posazená vysoko na Bjelašnici (1495 m n. m.). Tady se čas pohybuje jinak. Kamenné domy, vítr, široké ticho — a pocit, že některé věci jsou důležité právě proto, že jsou jednoduché.
Sarajevo: živé město v jedné dlani
Sarajevo umí být intenzivní, ale ne únavné. Je vrstevnaté jako dobře zabalený batoh: otevřeš ho a postupně z něj vytahuješ vůně, zvuky a příběhy. Stačí projít Baščaršijí, starým bazarem, a máš pocit, že se tu život pořád dělá rukama – někde se cinká v dílnách, jinde voní pečené maso, vůně kávy se nese ulicí pomalu a důstojně. V jedné uličce se zastavíš jen „na chvíli“, a najednou je z toho půlhodina pozorování: lidí, světla mezi střechami, drobných detailů, které se nedají odnést na fotce, jen v paměti.
