Jsme VšudeDoma a bereme lidi za inspirací a svobodou do rumunských Karpat, Slovinska, ale i dalších krásných hor. Už jsme asi vyprávěli, že před lety jsme jezdili po výletech rozbitou karosou s partou kamarádů a do hor jsme vyráželi s batohem, teď jezdíme expedičními auty.
Často slýcháme: „Expediční cestování je pro bohatý, protože auto je drahý a vybavení taky, vždyť se podívejte na ty ceny!“
Měla jsem s tímhle prohlášením vždy trochu komplikovaný vztah, protože pokud chce člověk cestovat ve společnosti těch nejlepších a nejmodernějších hraček, tak to samozřejmě platí. Ale tak to přeci vůbec být nemusí. Když jsme jezdili rozbitou karosou, bylo to levné a mohla jsem si ho dovolit i z toho, co jsem si vydělala při škole. Teď, pravda, už nemám tu schopnost vzít na záda velký těžký batoh a snášet nepřízeň hor po několik týdnů, ale stále mám schopnost se uskromnit, hodit do auta to co potřebuji a jet.
Cítila jsem se trochu hloupě, když jsem mudrovala na toto téma u našeho – do posledního šroubku vytuněného průvodcovského Landcruiseru – a tak jsem to raději nedělala a uchylovala jsem se k povzdechu „no to máte těžký“. Jenomže tohle zrovna až tak těžké být nemusí.
Můj osud je vtipálek a pokaždé, když to vypadá, že jsou věci na kolejích a jedeme rovně, tak se mohu spolehnout na to, že se něco přihodí, co mě donutí kompletně přeskládat vše, na co jsem byla do té doby zvyklá. Stalo se to i tentokrát, protože se rodinné poměry změnily, a já si nemůžu dovolit být půl roku pryč. Cesty ale musí někdo připravit a odpovědnost za důkladně projeté a pěkné cesty leží hlavně na mně. Takže bylo třeba, aby si vyladěnou Toyotu převzal další průvodce, aby komfort a zajištění klientů na turnusech v ničem netrpěl. Ale tím pádem chybělo auto pro kontrolu tras a jejich přípravu.
Hodně jsem si lámala hlavu, jak to vyřešit. Velká částka na stavbu nového auta moc nedávala smysl. Pak mi ovšem došlo, že úplně stačí, abych udělala to, co říkám všem, kteří uvažují o tom, že s expedičním cestováním teprve začnou. Říkám jim: „Jděte, kupte si dobré nové nebo staré auto, dobře ho nechte opravit, dejte na něj dobré pneumatiky, věci si zabalte do batohu, z garáže si poberte základní nářadí a jeďte. Pokud na cestách zjistíte, že něco nutně potřebujete, časem si to koupíte anebo najdete cestu, jak se bez toho obejít, ale hlavně jeďte pro zážitky, ty inflace nesežere.“
Plán byl jasný, beztak plánujeme pěší trasy, takže koupíme batoh, bundu, malý vařič a nějaké auto v rozumném stavu. Auto opravíme a vyjedeme.
Tak se také děje.
Když stojím u staré Toyoty a nakládám věci, abych zjistila, jak se všechno vejde, úplně mne to vrací o 20 let zpět do dob, kdy jsme začínali jezdit expedičními auty. Také jsme jezdili starými auty a šlo to, teď to půjde zas. Dost možná, že to půjde snadněji, možná hůř. Technologie jsou sice dál, aku nářadí je dál, věci jsou lehčí, ale my jsme starší, tak uvidíme. Za chvíli vyrážíme, tak nám držte palce, ať ty cesty, které tam v horách tušíme nebo si matně pamatujeme, jsou ještě lepší než ty staré, které vzala voda.
Jsme VšudeDoma, Simona