Expediční cestování je pro bohaté nebo je to jinak?

Jsme VšudeDoma a bereme lidi za inspirací a svobodou do rumunských Karpat, Slovinska, ale i dalších krásných hor. Už jsme asi vyprávěli, že před lety jsme jezdili po výletech rozbitou karosou s partou kamarádů a do hor jsme vyráželi s batohem, teď jezdíme expedičními auty.

Často slýcháme: „Expediční cestování je pro bohatý, protože auto je drahý a vybavení taky, vždyť se podívejte na ty ceny!“

Měla jsem s tímhle prohlášením vždy trochu komplikovaný vztah, protože pokud chce člověk cestovat ve společnosti těch nejlepších a nejmodernějších hraček, tak to samozřejmě platí. Ale tak to přeci vůbec být nemusí. Když jsme jezdili rozbitou karosou, bylo to levné a mohla jsem si ho dovolit i z toho, co jsem si vydělala při škole. Teď, pravda, už nemám tu schopnost vzít na záda velký těžký batoh a snášet nepřízeň hor po několik týdnů, ale stále mám schopnost se uskromnit, hodit do auta to co potřebuji a jet.

Cítila jsem se trochu hloupě, když jsem mudrovala na toto téma u našeho – do posledního šroubku vytuněného průvodcovského Landcruiseru – a tak jsem to raději nedělala a uchylovala jsem se k povzdechu „no to máte těžký“. Jenomže tohle zrovna až tak těžké být nemusí.

Můj osud je vtipálek a pokaždé, když to vypadá, že jsou věci na kolejích a jedeme rovně, tak se mohu spolehnout na to, že se něco přihodí, co mě donutí kompletně přeskládat vše, na co jsem byla do té doby zvyklá. Stalo se to i tentokrát, protože se rodinné poměry změnily, a já si nemůžu dovolit být půl roku pryč. Cesty ale musí někdo připravit a odpovědnost za důkladně projeté a pěkné cesty leží hlavně na mně.  Takže bylo třeba, aby si vyladěnou Toyotu   převzal další průvodce, aby komfort a zajištění klientů na turnusech v ničem netrpěl. Ale tím pádem chybělo auto pro kontrolu tras a jejich přípravu.

Hodně jsem si lámala hlavu, jak to vyřešit. Velká částka na stavbu nového auta moc nedávala smysl. Pak mi ovšem došlo, že úplně stačí, abych udělala to, co říkám všem, kteří uvažují o tom, že s expedičním cestováním teprve začnou. Říkám jim: „Jděte, kupte si dobré nové nebo staré auto, dobře ho nechte opravit, dejte na něj dobré pneumatiky, věci si zabalte do batohu, z garáže si poberte základní nářadí a jeďte. Pokud na cestách zjistíte, že něco nutně potřebujete, časem si to koupíte anebo najdete cestu, jak se bez toho obejít, ale hlavně jeďte pro zážitky, ty inflace nesežere.“

Plán byl jasný, beztak plánujeme pěší trasy, takže koupíme batoh, bundu, malý vařič a nějaké auto v rozumném stavu. Auto opravíme a vyjedeme.

Tak se také děje.

Když stojím u staré Toyoty a nakládám věci, abych zjistila, jak se všechno vejde, úplně mne to vrací o 20 let zpět do dob, kdy jsme začínali jezdit expedičními auty. Také jsme jezdili starými auty a šlo to, teď to půjde zas. Dost možná, že to půjde snadněji, možná hůř. Technologie jsou sice dál, aku nářadí je dál, věci jsou lehčí, ale my jsme starší, tak uvidíme. Za chvíli vyrážíme, tak nám držte palce, ať ty cesty, které tam v horách tušíme nebo si matně pamatujeme, jsou ještě lepší než ty staré, které vzala voda.

Jsme VšudeDoma, Simona

Víkend s Ineos Grenadier

“Neberte život příliš vážně. Nikdy z něj nevyjdete živí.” (Mark Twain)

Díky vstřícnosti kolegů v Dajbych 4×4 jsme si mohli zapůjčit testovací vůz Ineos Grenadier na víkendové testování ve Všudedoma.

O vzniku Grenadiera si můžete přečíst více na https://ineosgrenadier.dajbych4x4.cz/pribeh-grenadier/.Nejprve jsme se autem projeli společně s Tomášem Petrů na plzeňské dráze, kterou používá Dajbych 4×4 pro testování svých vozů. Dráha byla mokrá a poměrně dost rozbahněná. Vzhledem k tomu, že auto bylo na klasických zimních gumách vhodných na běžné silnice, překvapilo nás suverénní chování na výmolech, na vodním brodu i v terénu ve stoupání a prudkém klesání. Nicméně jsme to částečně přičítali dokonalé znalosti tohoto terénu a také Tomášovým dovednostem a zkušenostem s Grenadierem.

Simona:“ Je to, pravda, věc vkusu a přiznávám, že i vedle 70-tkové řady LandCruiseru se mi defík vždy jako objekt líbil, ale nepokrytě přiznávám, že k jeho provozu jsem nikdy nenašla odvahu. Proto si myslím, že asi právě tak jako pro mnoho jiných lidí, je pro mě Grenadier esteticky zajímavé auto a prostě se mi líbí. Vlastně tímto pohledem by mi dělalo radost, pokud by stálo u nás na parkovišti. Má to však svá ale…

Ještě bychom měli vypíchnout, že cokoli napíšeme v následujícím textu, bude vlastně nefér ke Grenadieru z podstaty věci. Je třeba si říci hned na začátku našeho snažení, že s auty od Toyoty jezdíme mnoho let a náš pohled na terénní auto je tedy jejich pojetím značně ovlivněný.

Po zaškolení ovládání (tahák jsme dostali s sebou do auta) jsme vyrazili z Plzně na naši základnu k Berounu. Díky klasickým pneumatikám se nám jelo po dálnici bezvadně a ani bychom neřekli, že jedeme plnokrevným terénním autem. Automat řadil spolehlivě.

Všichni jsme se shodli na tom, že s ohledem na cenu toho auta je kvalita výrobku skvělá. Je to auto podle našeho názoru vyrobené poctivě se snahou dát uživateli vynikající nástroj. A myslíme si, že pro mnoho uživatelů to také skvělý nástroj je.

Kombinace motoru a převodovky (přesná specifikace testovaného vozu je GRENADIER Utility Wagon 5m 3,0 benzin MY23,75) fungují parádně, auto jede svižně, podvozek nepředstavuje ani v našich berounských zatáčkách nějakou výzvu, auto se chová jako osobák. Uplná paráda.

Co naopak bylo nezvyklé, a ne úplně příjemné, je řízení. Auto má dost malý rejd a volantem se musí hodně točit. Překvapilo to téměř každého z našich jezdců, co Grenadiera zkoušeli. Naopak v terénu je tahle vlastnost bezproblémová. Je možné, že řízení bude ještě v budoucnu vylepšené.

Potvrdila to i Simona: „Bohužel méně nadšená jsem byla z projevu řízení, které se nemůže rovnat ani pracovní sedmičkové řadě, nad kterou kdekdo ohrnuje nos. Tolik motání s volantem si pamatuji snad jen za našeho prvního UAZu. Nic, na co by se nedalo během pár set kilometrů zvyknout, ale o skvělém provedení nemůže být řeč.

Auto jsme si vypůjčili na víkend, takže sobota byla naplánovaná na testování v lehkém terénu a na silnicích, neděli jsme směřovali do Offparku Dobřany, kde jsme měli domluvený okruh sami pro sebe.

V sobotu jsme nejprve auto prolezli zvenku i zevnitř.

Na první pohled testovaný vůz zaujme důkladným dílenským zpracováním a často i velmi drahými díly – například v motoru je řada věcí uchycena nerezovými šrouby, což není běžné. Velmi dobře jsou zpracovány veškeré sváry. Některé detaily jsou na dalších obrázcích.

Řada dílů je nesmírně masivních, až to budí obavy o celkovou hmotnost auta. Zvlášť když to porovnáme s výdrží podobných komponent na Toyotě LC nebo podobných autech, kde jsou tyto díly, řekněme, třetinové nebo poloviční.

Simona má ovšem teorii, že auto vytvářel schizofrenik …

Simona: „Nemůžu si pomoct, když prohlížím auto, působí na mne jako výtvor dvou lidí. Neuvěřitelně robustní rám, super mohutné nápravy, tyče řízení o průměru, za který by se nemusel stydět ani menší náklaďák. Pěkně usazená karoserie, kde nájezdové a přejezdové úhly jsou už v sériovém provedení bez problému.

Nápad s připravením kabeláže na střechu je super, skvělé je robustní uchycení všech dveří. Robustní zadní dveře vypadají tak, že unesou mnohem více než jen stávající rezervu.

No jo a pak to převzal ten druhý…

Otevírání zadních dveří je v místě, kde budete cpát ruku mezi náklad a dveře, abyste otevřeli druhé křídlo dveří. Kabeláž je připravená směrem na střechu na případná světla, ale v zavazadlovém prostoru není nic. Nabíjecí zásuvky v kabině jsou jen v loketní opěrce 2 USB a jedna cigaretová – proč? Nabíjíme se spolujezdcem mobily, OK, ale navigaci dáváme na palubku a potáhneme kabel do loketní opěrky? 

Umístit samostatnou navigaci nebo mapový plotr na palubku také nebude jednoduché, jak kvůli snadnému přístupu k napájení, tak kvůli prostoru na palubní desce.

Dalším překvapením je středový displej. Chápu jakýsi pokus o jinakost, dá se na to podle mě zvyknout, ale proč probůh má lesklý povrch? Nebudu na něm přeci ladit barvy fotografií, ale potřebuji vidět informace o rychlosti, stavu paliva, což může být komplikovaný úkol, pokud je jasný den a displej se začne lesknout.

Čudlíky nad hlavou vypadají skvěle, ale jejich ovládání je na hlavu, osobně bych to tak nechtěla. Představa, že je budu lovit někde v náklonu ve spěchu mi není příjemná …

Komentář k infotainmentutu bych, myslím, měla přenechat někomu, kdo v tomto ohledu drží lépe prst na tepu doby. Osobně si myslím, že IT systémy do auta nepatří a každá používaná funkce má mít svůj čudlík, takže ovládání radia muziky a přepínání na informace o rychlosti a stavu paliva mi braly víc pozornosti, než mi bylo příjemné. Tento názor je ale ještě subjektivnější než všechno ostatní.

Hmotnost je důležitá, protože při plném obsazení auta posádkou už nezbývá moc kapacity na náklad. V terénu se ale vysoká váha příliš nepropsala do jízdních vlastností, a i když bylo mokro a neměli jsme pořádné gumy do terénu, auto se pohybovalo naprosto jistě a hmotnost ho neomezovala.

Simona: „Osobně mi přijde kombinace benzínového motoru a automatické převodovky jako dobrý nápad – velký rozsah pracovních otáček benzinového motoru a schopnost automatické převodovky dobře řadit v krátkém okamžiku je neskutečně silný nástroj, obzvlášť když jedete mimo silnici dlouho. Ale při pohledu na břicho auta se člověk zase diví – křehká automatická převodovka je zespodu uplně nahá – nic, žádné krytí, kabely s elektronickými jednotkami přisponkované na rámu – nevím, čekala bych nějakou základní formu ochrany – nemusíte být v náročném terénu, abyste dobře mířeným klackem tohle všechno očesali a nechali ležet někde u cesty.

Chápu, že výkonný motor a moderní automatická převodovka nejsou jako staré landcruisery a musí se chladit, ale chladiče umístěné v předních rozích karoserie v místech, která jsou nejčastěji exponovaná v brodech a dostávají nejvíc ran při průjezdu v terénu … Chtěla bych se mýlit, ale přijde mi to jako špatný nápad.“

Dojmy ze silnic a lehkého terénu v okolí byly vesměs pozitivní. Téměř každého překvapilo řízení a váha auta. Jízdu všichni hodnotili jako velmi komfortní a auto hezky zpracované.

Zajímavé je například uložení baterie pod sedačkou ve druhé řadě společně s pojistkami. Je to dobře dostupné, ale do motoru vedou poměrně dlouhé kabely.

Sedačky se dají složit, ale nevznikne rovná plocha navazující na kufr.

Simona: „Zadní sedačky mají málo místa, řekla bych, že to nemohlo být myšlené, na rozdíl od pohodlných předních sedadel, jako místo, kde by se dalo cestovat na dlouhé vzdálenosti. Připouštím, že jsem dlouhá jako týden před výplatou, ale i menší kolegové se na zadní sedačky soukali jako do tanku.

V neděli jsme si užili ježdění v Dobřanech.

Grenadier funguje v terénu fantasticky. To co jsme měli možnost vidět v OFF Parku v Dobřanech, bylo úžasné. Na zimních silničních pneumatikách s hodně těžkým autem na mokrém bahnitém povrchu bychom čekali problémy, ale bylo jich naprosté minimum. Auto se chovalo skvěle.

Jedná se o krásné auto s mnoha zajímavými řešeními. V terénu se ukázalo naprosto jistě. Co budí otázky, je hmotnost a chování při plném naložení. Hodně elektroniky a elektronické pomocné systémy mohou být potenciálním zdrojem problémů ve smyslu uražení čidel nebo utržení kabelů v těžkém terénu.

Dále je otázka, jak se bude Grenadier chovat na různorodém terénu při reálné expedici. Nejlépe bychom to zjistili, kdyby se některý Grenadier s námi vydal do Karpat nebo ještě dál …

Simona na základě svých dlouholetých zkušeností z expedic do hor trefně shrnula dojmy z testování: „Nejsem si vůbec jistá, jak moc bude nákladná údržba tak komplikovaného auta po několika expedicích, ale to jistě ukáže čas.

Trochu potíž vidím v tom ostatním – omezená možnost nabíjet různá vlastní palubní zařízení (třeba satelitní komunikátor), relativně malá nádrž, hodně komplikovaná konstrukce, která asi původně byla myšlená jako jednoduchá. To jsou věci, které Grenadier předurčují spíše jako auto vhodné pro farmáře než pro expediční použití.

Z pohledu farmáře je to dokonalé auto, vlek potáhne bez mrknutí oka, rozbité cesty překoná bez problému i na poměrně silničních pneumatikách. Pokud je servis po ruce a elektrika doma alespoň každý druhý den, lednici máte na farmě a nepotřebujete ji v kufru, pak je vše v pořádku.

Osobně bych si Grenadiera vybrala jako auto, kterým obstarám pozemky kolem domu, dojedu pohodlně do města, odtáhnu vlek s autem do servisu, tak na to je skvělý. Na expedici si ale nechám LandCruiser. Dělají to o 70 let déle a je to vidět.

Děkujeme Tomášovi Petrů z Dajbych 4×4 za možnost vyzkoušení a otestování tak zajímavého vozu!

Alex a Simona

P.S. “Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.” (Elbert Hubbard)

 

14 otázek při přípravách expedice a 3 věci, které vždycky zapomenete

“Zapomínání je nezbytné pro obnovu života; bez něj by se všechno zhroutilo do jednoho nekonečného a nezvladatelného chaosu.” – Jorge Luis Borges

Možná to tak docela neplatí při přípravě na expedice …

Ve chvíli, kdy se rozhodnete vyrazit na expedici a začne vám bušit srdce vzrušením, nastává chvíle pro mnoho rozhodování. Nejprve byste si měli rozmyslet odpovědi na tyto otázky:

  1. Mám expediční auto?

Jestli máte expediční auto, je to skvělé. Určitě už jste řadu věcí vyzkoušeli. Nicméně je rozdíl mezi slunečným dnem, který strávíte s kamarády v terénu v Čechách a mezi několikadenní expedicí v cizině, kde jste odkázáni sami na sebe v horách a bez snadné možnosti přivolat kamarády nebo asistenční službu nebo mechanika. Počasí bývá v horách nevyzpytatelné.

  1. Mám svoje expediční auto ještě vylepšovat?

Každé auto se dá vylepšovat a vylepšovat. Začněte jezdit svým autem a nečekejte, až bude dokonalé. Je lepší začít s tím, co máte a teprve postupně auto vylepšovat. Také uvidíte, že si na expedicích ověříte, co je opravdu potřeba, uvidíte, jak to funguje v praxi a můžete sdílet zkušenosti s ostatními. Expediční auto si člověk pořizuje proto, aby jezdil na expedice a nikoli proto, aby utratil všechny peníze za vylepšování auta, a nakonec zůstal doma, protože mu nezbylo na cestu.

  1. Je moje expediční auto ve stavu, který mi technicky zaručí návrat?

Perfektní technický stav auta je alfa a omega cestování v terénu. Před expedicí by mělo auto projít kompletním servisem (výměny olejů, filtry, rozvody dle servisního plánu, vše, co je potřeba) a měly by se zkontrolovat všechny klíčové komponenty.

  1. Není lepší půjčit si auto?

Někdy ano. Pokud nemáte svoje auto a nechcete si ho pořizovat kvůli jedné dovolené za rok, tak je určitě lepší půjčit si expediční auto včetně výbavy (stan, lednička, …). Zrovna tak je docela dobrý nápad vyzkoušet si v půjčeném autě expedici předtím, než se rozhodnete pro nákup vlastního auta. Můžete si vyzkoušet, jak se vám cestování líbí a budete vědět, na co se při koupi vlastního auta zaměřit.

  1. Co si půjčit auto na místě?

Auto se dá půjčit i na místě. Má to smysl, pokud je cíl expedice hodně daleko. Ale vždycky je na místě velká opatrnost a kontrola technického stavu a pojistných podmínek. Ideální je mít důvěryhodný zdroj, od kterého si auto půjčíte.

  1. Troufnu si odřídit celou expedici?

Nemáte-li dost zkušeností s jízdou v terénu, je dobré se před výpravou zlepšit v jízdních dovednostech. Například absolvovat kurz jízdy v terénu, kde si vyzkoušíte modelové situace a naučíte se základy vyprošťování. Je dobré, pokud je v autě i další řidič a můžete se střídat.

  1. S kým chci a mohu jet na expedici?

Na expedice jezděte s lidmi, se kterými jste nejen kamarádi, ale naprosto jim důvěřujete, můžete se na ně spolehnout a dokážete s nimi komunikovat i ve složitých situacích. Představte si, že trčíte po kolena v bahně, máte hlad, špatně jste spali a prší už pátý den – jednou to budou skvělé historky a všichni se tomu budou smát, ale v tuhle chvíli potřebujete parťáky, se kterými auto dostanete z bahna, uděláte si něco k jídlu a konečně se pořádně vyspíte.

„Nejdůležitější věcí v životě je mít někoho, s kým se můžete smát.“ (George R. R. Martin)

  1. Kolik nás pojede?

Na expedice je lepší jezdit minimálně dvěma auty. Ještě lepší je jet ve třech autech. Dvě auta potřebujete kvůli vyprošťování. Tři auta jsou prostě pojistka.

  1. Máme s sebou zdravý rozum?

Bez zdravého rozumu nikam nevyrážejte. Vždycky platí – je nutné se dívat, pak přemýšlet a teprve potom jet. Taky je důležité umět komunikovat v posádce, nechat si ukázat cestu nebo se nestydět vylézt z auta a podívat se na místě, jestli projedeme, jestli tam nečeká kámen, co něco utrhne nebo prorazí, …

  1. Co všechno potřebuji do auta?

Na našich kurzech jízdy v terénu také ukazujeme, jak může vypadat výbava expedičního auta. Důležitá je organizace věcí do boxů, abyste dokázali rychle najít to, co potřebujete. V autě by nemělo chybět základní nářadí, základní technické vybavení, samozřejmě věci na vyprošťování, nádobí a věci na vaření, stan a věci na spaní, tábornické vybavení. Toto téma je na samostatný článek a v budoucnu se k němu vrátíme.

  1. Jaké pneumatiky potřebujeme?

Potřebujete kvalitní pneumatiky s hrubým vzorkem (pro hory typu Karpat), obyčejnou lopatu a nájezdy (vafle). S tímhle vybavením se dá dojet hrozně daleko.

  1. Co si vezmeme na sebe?

Vezměte si kvalitní outdoorové oblečení. Topení v autě neznamená, že je venku taky teplo. Kvalitní kožené boty, tenisky, hodně ponožek a prádla, nepromokavou bundu, dobrou fleecovou mikinu nebo svetr a další oblečení podle toho, kdy a kam se chystáte.

  1. Co si vezmeme s sebou?

Dobrý stan, matraci a spacák. Venku nemusí být taková zima, ale pokud jste unavení, bude vám trvat déle se zahřát. Proto je lepší mít spacák do nižších teplot. Nepodceňujte tábornické vybavení (sirky, zapalovač, vařič, zástěnu na vařič, nádobí, nůž a příbory, rozkládací židličku nebo křesílko, piknikovou deku, dobrou baterku nebo čelovku nebo nejlépe obojí). Nezapomeňte na nabíječky na mobil. A samozřejmě trvanlivé potraviny.

  1. Průvodce

Potřebujete mít představu kam jet. To, co je v mapách je jedna věc, a to co je na místě, je ta další. Váš život bude o mnoho jednodušší, pokud pojedete po cestách, o kterých se ví, že ještě existují a jsou relativně sjízdné… Zkušený průvodce navíc zná i místní zvyky a kulturu, domluví se a v neposlední řadě mnoho situací už řešil v minulosti.

 

Tři věci, co vždycky někdo zapomene – s nadsázkou je uvádíme zvlášť, aby nezapadly:

  1. Léky – to, co běžně užíváte, případně léky, které se mohou hodit (bolest hlavy, alergie, nevolnost, …).
  2. Spacák – nejméně 2x zkontrolovat, že je na místě. A že je to pořádný spacák!
  3. Doklady a peníze – peníze se dají zařídit, ale doklady (pas, občanka, kartička k pojištění, cestovní pojištění, řidičák, platební karty, techničák, pojistka k autu) jsou problém. Pro případ ztráty dokladů po cestě je dobré mít nějaké úložiště na cloudu, kde máte kopie dokladů a je dostupné online odkudkoli, kde je internet.

„Skutečným dobrodružstvím je objevovat nové cesty, ne hledat bezpečné místo, kde se schovat.“ (John A. Shedd)

Alex a Simona

Rumunsko

“Mapa není území. To je samozřejmé, ale zapomínáme na to v šokující míře; děláme si zeměpisné plány, ve kterých ztrácíme svět.” (britský prozaik a básník Gilbert Keith Chesterton)

Plánování expedic je jedna z nejzajímavějších věcí, co děláme. Na začátku je vzpomínka na krásné místo nebo naopak touha poznat nové místo. Jako kdyby na vás z mapy hory mluvily, sítě horských silniček vábily k prozkoumání, každým dotykem se mapa vpíjí do mysli a láká k poznání. Nechceme prozkoumat území, ale poznat svět…

Na začátku bývají hodiny, desítky hodin, ale nakonec spíše stovky hodin rešerší a pátrání v mapách. Cílem je najít trasu, která bude realizovatelná, ale zároveň přiměřeně obtížná a povede hezkými a zajímavými místy.
Důležitým faktorem je počasí, protože některé trasy mohou být nesjízdné při sněhu nebo intenzivním dešti, takže je zapotřebí odhadnout počasí, které v daném období může nastat.

Důležitá je i vzdálenost. Mnoho z nás tuláků by určitě rádo strávilo touláním většinu času, to ale nejde. Obvykle se potřebujeme vejít do dovolené, kterou si na toulání vyhradíme. Většinou je ideální doba týden dovolené plus víkendy okolo.

Vzdálenost – pohled na mapu za těchto podmínek sklouzne blíže střední Evropě. V rozumné vzdálenosti najdeme místo s nádhernou přírodou se svébytným národem a neuvěřitelnou svobodou. Rumunsko. Na první poslech to může znít banálně. Je to země s dávnou tradicí a vzrušujícím příběhem. Tajemná, nespoutaná, divoká, plná překvapení, laskavá i odmítavá.

“Každý kámen v Rumunsku, každý kousek jeho prachu vypráví příběh o odvaze, bolesti a kráse.” (Emil Cioran, rumunský filozof)

Historie Rumunska je bohatá a rozmanitá. Od dob Keltů přes středověké knížectví Moldavsko a Valašsko až po moderní éru. Oblast současného Rumunska byla svědkem vzestupů a pádů, které formovaly jeho dnešní kulturu. Po první světové válce, v roce 1918 získalo Rumunsko nezávislost sjednocením s oblastmi Transylvánie, Banátu, Bukoviny a Besarábie.

Komunistický režim, který zemi ovládal v druhé polovině 20. století, padl v prosinci 1989 v Evropě neobvyklým způsobem. Snadno viditelné jizvy Ceaușescova režimu jsou sice v Rumunsku vidět dodnes, ale pokrok, který tato země udělal od pádu diktátorského režimu, bychom mohli závidět i v Čechách.

Většinu populace tvoří etničtí Rumuni, kteří představují asi 88% z celkového počtu obyvatel (zhruba 19 mil.). Rumunsko má jednu z největších komunit Romů v Evropě, přičemž tato skupina tvoří přibližně 3% populace. Dále zde žijí zastoupení Maďarů (asi 6,1%), kteří jsou převážně soustředěni v regionu Transylvánie, a dalších menšin, jako jsou Němci, Ukrajinci, Turci, Tataři, Srbové, Slováci, Bulhaři, a mnoho dalších. V Banátu najdete českou menšinu, kde se pohodlně domluvíte česky.

Rumunské hory jsou pro tuláky pravým rájem. Karpaty, táhnoucí se napříč celou zemí, nabízejí úchvatné scenérie, bujné lesy a bohatou faunu a flóru. Zdejší horské trasy jsou ideální pro toulání v jakékoli podobě. Fagarašské hory, domov nejvyššího vrcholu Rumunska, Moldoveanu (2,544 metrů), jsou známé svými drsnými terény a majestátními výhledy.

Transfăgărășanská silnice, která prochází skrz Karpaty, je považována za jednu z nejkrásnějších horských silnic na světě, my si však myslíme, že sousední Transalpine je o mnoho malebnější.

“Rumunsko je jako stín, který se pohybuje mezi realitou a fantazií.” (Hertha Müller, německá spisovatelka rumunského původu)

Alex & Simona

OFF THE ROAD – blog tuláků pro tuláky

„Zcestoval jsem svět, ale poznal jsem ho až tehdy, když jsem opustil silnice a vyrazil jsem do divočiny.“ Napsal Anatole France. Těžko bychom to napsali lépe!

Vítejte v našem blogu, který je věnován všem těm, kteří milují výzvy, prach a dobrodružství, která lze zažít za volantem offroadového auta. Jste připraveni prozkoumat svět tak, jak ho máte jen málokdy možnost vidět? Podívat se na cesty našima očima?

Kdysi náš svět ohraničovala jen naše kuráž. Dneska ho spíše ohraničuje dostupnost mobilního signálu, wifi, upozornění na příspěvky, termíny úkolů, dokonce i pauza na cigaretu často závisí na tom, jestli je ta elektronická cigareta nabitá … Večer má člověk pocit, že mu uletí hlava a prostě toho má dost. Potřebuje si najít místo, kde bude chvíli sám se sebou a kde sám se sebou taky vydrží.

Někdo si vybere cestu umrtvení běháním do úmoru, cvičení a posilování na hranici fyzické únosnosti, někdo dá přednost cestě, kterou si přibarví skleničkou nebo něčím silnějším. Někdo hledá vzrušení první noci znovu a znovu. Těch cest je spousta a před většinou nás varovali rodiče … a kupodivu měli pravdu (to jim neříkejte).

Přitom existuje docela přirozená cesta, kdy člověk nezahodí všechny výdobytky civilizace, ale na chvíli od civilizace poodstoupí a poslechne si vlastní myšlenky, podívá se do ohně a nikam, absolutně nikam nespěchá. A když uvízne v bahně, tak si vzpomene, že nemusí jenom zvedat činky, ale může trpělivě auto vykopat a vzpomenout si na fyziku a páku a kladku a mít úplně obyčejnou radost, že si večer postaví stan, sedne k ohni a pije teplý kafe nebo čaj nebo cokoli, na co má chuť.

John Bunyan (anglický spisovatel a kazatel) napsal: „Cesta za horizont je vždy tou nejzajímavější.“

Tenhle a minulý rok jsme udělali řadu expedic do Rumunska, Chorvatska, plánujeme expedici do Portugalska a máme v plánu strašně zajímavé terény Španělska.

Cesta terénním autem přináší obrovskou svobodu. V mysli mi vyskakuje známý latinský citát (Omnia mea mecum porto = všechno své nosím s sebou). Všechno podstatné si opravdu vezeme s sebou. Co je to podstatné, záleží na každém. Někdo si vezme psy a tábornickou výbavu, někdo foťák, někdo skicák, někdo kytaru … Někdo chce jet sám a někdo chce čirou radost z přírody, svobody a samoty sdílet s blízkými. Pro všechno je místo a čas.

„Skutečným dobrodruhem je ten, kdo odchází s úsměvem na tváři, i když ho v průběhu cesty čeká nespočet výzev.“ Řekl Jack London a to byl opravdový dobrodruh!

Nebudete sami. Jezdíme v malých skupinách, abychom se večer vešli k jednomu ohni.

Jezdíme ohleduplně k přírodě, nechceme, aby za námi zůstala spoušť. Chceme poznat místní přírodu, lidi a kulturu jinak, pomalu, jako když si pomalu s přáteli společně vaříte, povídáte a večer utíká pomaloučku …. A ještě dlouho potom si vzpomenete na ten skvělý večer u ohně s lidmi, kteří vám byli neuvěřitelně blízko.

Pamatujte: „Skutečné dobrodružství začíná tam, kde končí zmapované cesty.“ (Oren Arnold)